SOUČASNÝ ČESKÝ JAZYK
PhDr. Ivana Svobodová
1.
3. října 2005
- ZS: pravopis, morfologie (tvarosloví)
fonetika, ortoepie (výslovnost)
- LS: lexikologie (slov. zásoba, tvoření slov)
lexikografie (slovníkářství)
- zápočet: 3 absence
test + teorie + praktické cvičení
- literatura: Pravidla českého pravopisu
Čeština – řeč a jazyk (M. Čechová a kol., ISV nakl. 2000)
Příruční mluvnice češtiny (kol. aut., Lidové nakl., 1995)
Slovník spisovné češtiny
2.
10. října 2OO5
JAZYKOVĚDA (lingvistika)
l GRAMATIKA (mluvnice) = nauka o obměňování slov
m FONETIKA – o hláskách
FONOLOGIE – o fonémech (s rozlišovací fcí)
m MORFOLOGIE (tvarosloví) - formální
- sémantická (vykládá význam tvarů)
m SYNTAX – nauka o větě a souvětí
l LEXIKOLOGIE = nauka o formální stránce jazyka
- tvoření slov – lze zařadit i do morfologie
- pravopis = formální stránka jazyka
m lexikální – i/y v kořenech slov (vyjmenovaná slova), velká písmena
m morfologický – i/y v koncovkách
m syntaktický – shody, interpunkce
VÝVOJ ČESKÉHO PRAVOPISU
PÍSMO
= znak psaného jazyka (psaný = sekundární jazyk x mluvený = primární)
- vývoj:
l piktografické (piktogram) = obrázkové, nezávislé na znalosti jazyka
- slova i věty
- nevýhoda = jen konkrétní slova, situace; mnoho znaků
- dodnes: doprava, geografické značky, prádlo, WC
l ideografické (ideogram) – vyšší symbolická hodnota (R = nejen slunce, ale i teplo, světlo, sucho)
- mnohoznačné, nepojí se s výslovností, mnoho znaků
- dodnes: číslice, vzorce (M, F, CH)
l logografické (logogram)- jeden obrázek = konkrétní slovo
- lze jednoznačně interpretovat
- homonymie (stejně znějící slovo s více významy – kolej, rys) -> snížení počtu znaků
- zjednodušování -> slabikové – je jich stále mnoho => hláskové písmo
FONETIKA = věda zabývající se zvukovou stránkou řeči z hlediska fyziologie (jak, kde, pomocí kterých orgánů hlásky vznikají)
FONOLOGIE – zabývá se zvukovou stránkou řeči z lingvistického hlediska (pouze
významové složky) -> nejmenší jednotka = foném (tři x dři – znělé a neznělé „ř“, různá hláska, jeden foném)
- český pravopis = hláskový
- ČJ má 29 písmen (symbolů)
l Praslovanština -> staroslověnština – autorem Konstantin, abeceda hlaholice = 1.písemné památky, příliš složitá -> zjednodušení, úprava Konstantinovými žáky => cyrilice (základ azbuky)
l Latinka – vlivem spol. vývoje -> po vzoru Západu přechod k latině – nové písmo
- pro češtinu nevhodná (nemá diakritiku) – nahrazování (č -> č, š -> s: dietě -> dete)
l Spřežkový pravopis = spojení dvou písmen pro označení 1 hlásky (č = cz, š = ss)
- dodnes v polštině (upravený)
- komplikovaný -> hledání lepšího:
l Diakritický pravopis – autorem mistr Jan Hus (De ortographia Bohemica,
nabodeníčka krátké a dlúhé)
- psána jím Bible Kralická (bratrská církev) – pomohlo k prosazení
=> dále upravován až dodnes:
§ analogická úprava (J. Dobrovský) – do té doby po c, z, s se psalo y (cyzý sýla) -> změna: po „c“ vždy „i“, po „s“ a „z“ různě – dle etymologie a analogie s jinými slovy (psi – páni, psy -> pány)
- spor ve společnosti (tradiční ypsilonisté – proti změně x jotisté – pro)
- oficiálně přijata až 1830
§ skladná úprava – 1.fáze NO – pro Palacký, Šafařík, Čelakovský
- změna psaní hlásek: „g“ -> „j“, „j“ -> „í“ (mág -> máj, gegj -> její)
- „w“ -> „v“, „au“ -> „ou“ – spory, polemiky (společnost unavena změnami) -> 1849 přijata => dodnes stejná písmena (grafémy), změny pouze dílčí
- kodifikace: 1902 Jan Gebauer – Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví
- hlavní zásady českého pravopisu:
1) fonologický princip – většinou odpovídají fonémy grafémům (píšu tak, jak slyším: tabule -> tabule) – ale neuplatňuje se vždy [fčela, Srp – Srbové, hat – hadem, předpona od-,…)
2) morfologický princip – tvary téhož slova se píšou stejně (had – hadem)
3) etymologický princip (historický) – psaní i/y, ů/ú (dnes zní stejně – dřív ne)
3.
12. října 2005
PRAVOPIS PŘEJATÝCH SLOV
- někdy se píšou jako v původním jazyce, s minimálními úpravami (orthodoxní, affaira, runway), někdy foneticky – dle výslovnosti (aféra, ranvej, ortodoxní)
-> fonetický princip převládá (problémy se skloňováním v původní formě – boutique => počeštění na butik)
- nelze počeštit:
- odborné výrazy (hudební terminologie – aidago, citáty – ad hoc, a propos)
- slova, kde je velký rozdíl mezi psanou a mluvenou podobou (design, interview)
- slova s „ej“ (chápána jako nespisovná) -> laser, slova z AJ (vyjímka – bajt)
- slova, jejichž počeštěná podoba by mohla vyvolávat asociace s jinými českými slovy (leasing – lízink -> lízatel, lízovník, lízovné,…!!!)
- původní pravopisná podoba ovlivní výslovnost (hockey – hokej, fotbal, softbal, volejbal)
- většina slov se přejímá z AJ (vyjímka – ombudsman – z švédštiny)
- vyloženě odborné výrazy zůstávají v nepočeštěné podobě (až po rozšíření)
- odchylky a specifika ve všech jazycích
DODATEK K PČP
l psaní „s“ a „z“:
a) organizace, gymnázium, analýza, prezident, hypotéza
- v latině se píšou se s, vyslovuje se z) -> lze psát „s“ i „z“, z je základní
b) diskuse, režisér, renesance, resort, busola, disertace
- v lat. se píšou se dvěma s, vyslovují se jako „s“ -> do 1.rep. psáno „ss“
- lze psát i vyslovovat se „s“ i „z“ – základní podoba se „s“
c) jména končící na –rs, -ls (kurz, impulz)
- „s“ i „z“ rovnocenné
d) slova končící na –smus, -ismus
- vyslovuje se „s“, lze psát se „s“ i „z“, zákl. podoba se „s“
- sekundární kodifikace: pravidla psaní v redakcích (manažer / manager)
- kons/konz – podle výslovnosti (konzervatoř, konsenzus, konzerva)
- des/dez – se „z“ (deziluze, dezinfekce, dezinformace)
- dis/dys: dislokace / disident / dysgrafie (předpona dys- u poruchy -> „s“)
l psaní délek hlásek (zakončení)
- platí norma z r. ´57 i ´93
- -on: šampon, tampon, kupon,… ->krátká hláska (dlouhé lze jen u konkrétních vyjímek: balkón, citrón, milión, balón = dublety – 2 způsoby psaní)
- -ona: lze oboje (sezona i sezóna, sezonní / sezónní)
- -in/-ín: jen dlouhé -> vatelín, hermelín, delfín, rabín, olivín, rubín
odborné (M,F,B,CH) – benzin/benzín, vitamin/vitamín
- -erie/érie: galerie/galérie
- -emie/émie: leukémie/leukemie
- -ivum/ívum: pasivum/pasívum (!! ale jen aktivum)
4.
24.října 2005 PŘEJATÁ SLOVA VLASTNÍ
l osobní – počeštit lze tradiční historické osobnosti –králové, papežové, vědci, umělci (Mikuláš Koperník)
l zeměpisné názvy – dnes se spíš používá originální jméno (Aachen místo Cáchy) – vyjímky = endonyma: Řím, Paříž, Londýn, Kodaň (London, Roma,… jen na mapách)
m státy: některé počeštěné totálně (Rakousko)
VELKÁ PÍSMENA
- fce:
l začátek věty (-> problém s názvy firem jako eBanka, vyjde-li na začátek věty -> přeformulovat ji)
- věta = nadpis i záhlaví (jednočlenná věta = výpovědní ekvivalent -> bez přísudku)
l vlastní jména – odlišení od obecných
l hodnotící fce – zájména Vy, Váš = projev úcty, důležité v úřední korespondenci
- oslovení čtenáře, příjemce reklamy – může být, ale nemusí (reklama-spíš Vy)
l zdůraznění pojmu – nesprávné (přejato z AJ – lze nahradit podtržením, změnou písma)
- mnoho pravidel pro psaní velkých písmen, vyžaduje věcné znalosti (oficiální názvy míst, škol, institucí; jde-li o věc nebo jméno, rozlišení mezi přísl. národa a náboženství (Židé x židé),
-> někdy se musí odhadovat (cizí názvy)
- jednoslovný název => velké písmeno
- víceslovný => první = velké (Česká republika, Evropská unie, Evropské hospodářské společenství, České vysoké učení technické,…)
x vyskytuje-li se druhé slovo také samostatně, píšou se s velkým obě: Vysoké Tatry, Jižní Amerika
- výjimka: Česká a Slovenská Federativní Republika – aby se Slováci necítili méněcenní
1) NÁZVY OSOB
l příslušníci státu (Angličan, Němec), obyvatelská jména (Pražan, Brňák) – nelze vytvořit od všech měst (Prčice, Náchod -> Náchodští (x náchodští radní)
l příslušníci národa (Židé x židé-náboženství; u holocaustu -> Židé; Romové, Cikáni (národ) x cikáni (přenesený význam) – užití se potlačuje
- Nečech, Nerom -velké písmeno, jedno slovo (podobně Praslovan, Evropan)
- malé: příslušníci náboženství (katolík, muslim), příslušníci řádů (františkán), fanoušci (slávista), antropologické skupiny (běloch, černoch, indián - !!), náboženské a mytologické postavy (bůh moře (x křesťanský Bůh, syn Boží)
2) ZEMĚPISNÉ, HVĚZDÁŘSKÉ NÁZVY
- světadíly, země, krajiny, oblasti (i Jihlavsko, Brněnsko)
- Blízký východ, Střední východ, Dálný východ, Divoký západ x Západ x Východ, válka Severu proti Jihu
- ostrovy poloostrovy, nížiny, hory (Krušné hory, Český les, Pyrenejský poloostrov, Transylvánské Alpy (x francouzské Alpy – jen pro rozlišení, kdežto Trans. A. = oficiální název; podobně francouzská Riviéra)
- moře, jezera, řeky (Suezský průplav, Rožmberský rybník, Atlantský oceán)
3) NÁZVY OBCÍ A MEST
- víceslovný název => všechna písmena velká (Kutná Hora, Hora Sv. Šebestiána, Rychnov u Nových hradů)
- obsahuje-li předložku -> vždy je s malým (Kostelec nad Černými Lesy, Kostelec u Křížku – je-li po předložce jen jedno slovo, píše se s velkým; následuje-li více slov, píšou se tak, jak by se psala samostatně: Černé Lesy, Nové hrady)
- úřední dokumenty -> nutnost uvést právnickou osobu: obec Rozsochy, město Žďár nad Sázavou, statutární město České Budějovice, hlavní město Praha
- výjimky: slovo „město“ je součástí názvu (Město Albrechtice, Město Libava, Město Touškov)
- lázně: lázně Poděbrady x Lázně Bohdaneč (ofic. název města)
- městské části: víceslovné -> všechna písmena velká (Staré Město, Malá Strana)
- rozdíly: Bílá Hora (čtvrť) x Bílá hora (hora, bitva na B.h.), sídliště Černý Most x most Černý most
- sídliště: je-li slovo sídliště součástí ofic. názvu, píše se s velkým (Sídliště Míru, Sídliště Antala Staška (x sídliště Černý Most, sídliště Jižní Město)
4) NÁZVY VEŘEJNÝCH PROSTRANSTVÍ
- náměstí, ulice, nábřeží, mosty,…
- ulice s předložkovými spojeními: Na Můstku, U Kříže
- ulice, náměstí: ulice Karolíny Světlé, náměstí Míru, Mírové náměstí, most Legií
- po mostu, ulici následuje spojení začínající obecným jménem -> obecné jméno se píše s velkým: nám. Bratří Synků, nábřeží Kpt. Jaroše, náměstí Krále Jiřího z Poděbrad
- zastávky tramvaje, metra,… -> vše s velkým - Náměstí Míru (bydlím na náměstí Míru x vystoupím na zastávce Náměstí Míru)
5) VÝZNAMNÉ STAVBY
- Pražský hrad, hrad Bezděz, chrám sv. Barbory, kostel sv. Martina ve zdi, kostel sv. Petra a Pavla, kaple svatého Kříže, kostel Nanebevzetí Panny Marie
- Chrám sv. Víta = jediný chrám s velkým Ch
5.
31.října 2005
6) NÁZVY INSTITUCÍ, ORGANIZACÍ A JEJICH SLOŽEK
- mezinárodní (Evropská unie, Evropský parlament)
- státy a správní oblasti: Spolková republika Německo, Srbsko a Černá Hora, Středočeský kraj, kraj Vysočina (oficiální název = jen Vysočina), kraj Hlavní město Praha (x hlavní město Praha jako město), okres Brno - město
- historické názvy (říše) -> lze s velkým i malým (Velkomoravská Říše i říše)
- Království české, Země česká, země Koruny české
- protektorát Čechy a Morava (protektorát = obecné jm.)
7) ZASTUPITELSKÉ SBORY, ORGÁNY STÁTNÍ SPRÁVY
- Parlament, Zastupitelstvo města Zlín, Rada města Zlín,…
- vláda České republiky x Úřad vlády ČR
- ministerstva: po rozpadu ČSFR už není ofic. název Ministerstvo obrany ČR, ale jen Ministerstvo obrany
- velké písmeno jen v úřední korespondenci (Ministerstvo obrany)
x v textu spíš malé („spadá do kompetence ministerstva obrany“ – velké se přežije)
8) ORGANIZACE, NADACE, ŠKOLY, ÚŘADY, DIVADLA, GALERIE
- řídí se podle oficiálního názvu
- uvádí-li se celý název -> velké – především ofic. korespondence (Základní škola Senice, Městský úřad v Táboře x základní škola v Senici, táborský městský úřad)
- fakulty VŠ: Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy (Univerzita Karlova x Karlova univerzita)
Fakulta strojní ČVUT (ofic. název)
1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy
- Univerzita Palackého, Masarykova univerzita, Český vysoké učení technické, Vysoká škola ekonomická,…
- divadla: nutnost znalosti názvu (příd. jm.+ divadlo) -> Dejvické divadlo x vinohradské divadlo
- divadlo + podst. jm. -> Divadlo Na Zábradlí (podle ulice Na Zábradlí), Divadlo v Dlouhé, Divadlo v Řeznické, Divadlo Na Fidlovačce, Divadlo na Vinohradech, D. na Palmovce, D. u hasičů, D. bez zábradlí – mělo by se tak psát dle pravidel, ale používá se D. Bez zábradlí (podle D. Na Zábradlí), D. U hasičů
9) NÁZVY ORGANIZAČNÍCH SLOŽEK (Správa, prezidium, odbor,…)
- někde se píše velké, někde malé – neurčitá pravidla
- v rámci jedné organizace by měly být názvy jednotné
- katedry a ústavy na VŠ
10) NÁZVY DOKUMENTŮ
- smlouva o koupi bytu, cestovní pas, potvrzení o studiu, osvědčení o technickém stavu vozidla,… - s malým
- velké jen u jedinečných, významných dokumentů, listin, smluv: Dekret kutnohorský, Ústava ČR, Sbírka zákonů, Listina základních práv a svobod, Smlouva o EU ( x Maastrichtská smlouva) x mnichovská dohoda – záporná tendence
- zákony: zákon č. 112/2000 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, (právní tradice)
11) VÝROBKY, ROSTLINY, PLODINY
- přesná pravidla nejsou (sýr značky Camembert, automobil Škoda Octavia x koupit octavii, mít rád camembert)
- rasy zvířat -> malé (ovce valaška) x odrůdy plodin velké (hruška Pařížanka)
12) KRÁCENÍ DELŠÍCH NÁZVŮ
- Evropská unie -> Unie i unie (zástupný název, nadále plní fci celého jména)
- Městský úřad v Táboře -> Úřad i úřad, velké převažuje
13) ZÁJMENO VY, VÁŠ
- v úřední korespondenci velké
- jiné (reklamy, k čtenáři, soukromá korespondence) – lze oboje – dle situace, uvážení, vztahu k adresátovi
6.
7.listopadu 2005 ROZVRSTVENÍ ČEŠTINY
1) NESPISOVNÁ ČEŠTINA
-> dialekt, slang, argot
l Nářečí – č skupiny
- základem pro dělení = rozdílný vývoj staročeských hlásek ý a ú
m česká nářečí v užším slova smyslu = středočeská, severovýchodočeská, jihozápadočeská, českomoravská nář.
- ý -> ej (mlejn)
- ú -> ou (mouka)
m středomoravská nářečí (hanácká)
- ý -> é (mlén)
- ú -> beze změn (múka)
m východomoravská nářečí (moravskoslovenská)
- ý -> beze změn (mlýn)
- ú -> beze změn (múka)
m slezská nářečí
- stejně jako východomoravská, ale zkracují délku samohlásek (mlyn, muka)
- vlivem médií a intenzivnější komunikace se rozdíly mezi nářečími stírají =>
interdialekty (nadnářeční celky): obecná hanáčtina a obecná čeština
v obecná čeština:
- vytrácí se: „ej“ uprostřed slov (sejr -> sýr, sejtko -> sítko)
- „ou“ na začátku slov (ouvoz, ouchyl)
- typické: ý místo é (malý město)
protetické v (vokno, vona)
- tvarosloví: koncovka –ma (s těma krásnejma dívkama, dětma, chlapama)
- zaniká vyjadřování mn. čísla adjektiv a zájmen (ty dobrý sportovci)
- proniká i do médií a jinam, opouští soukromou sféru -> názory, že některé jevy by se měly kodifikovat (odpor Moravy – nářečí se udržují, větší cítění rozdílu mezi spisovným a nespisovným, nepřijatelné – moc to smrdí pražštinou)
2) SPISOVNÁ ČEŠTINA = standardní č.
= celonárodně užívané jazykové prostředky s reprezentativní a integrační fcí
- není homogenní -> funkčně, regionálně rozvrstvena (knižní, hovorové výrazy)
-> stylově neutrální, knižní (leč, kráčet, infinitiv končící na –ti, jenž, někdy přechodníky), hovorové (není nespisovné!!! – používá se především v mluvených projevech a méně oficiálních psaných -> můžou, zbyde, čtyřech v 2.p.mn.č.), expresivní, historismy, archaismy,…
ZVUKOVÁ STRÁNKA ČEŠTINY
ORTOETIE = nauka o správné výslovnosti
ORTOFONIE = nauka o tvoření a výslovnosti hlásek
- hlásky: samohlásky (vokály), souhlásky (konsonanty)
l SAMOHLÁSKY
- 5 krátkých, 5 dlouhých
i u uzavřenější e o
a nejotevřenější
- délka: krácení dlouhých (prosim, slyšim, knedlik)
SOUHLÁSKY
- výslovnost po skupinách -> dělení
- páry: znělé + neznělé, jen některé jedinečné
znělé B x P neznělé
V x F
D x T
Ď x Ť
G x K
H x CH
Ž x Š
Z x S
- nepárové: znělé M, N, K, L, R, Ř, J
neznělé: č, c
- mají protějšky, ale nejsou to fonémy – napři léčba
- na konci slova -> neutralizace znělosti (dub, had) – rozdíl od záp.jazyků (přídechy)
- dělení podle způsobu artikulace:
- podle toho, jak se uvolní překážka proudu vzduchu
l závěrové (okluzivy) – uvolní se náhle
- B, P, D, T, K, M, N, Ň
l polozávěrové (frikativy) – uvolní se pozvolna
- C, Č
l úžinové (afrikáty) – nevytvoří se úplná překážka, ale jen zúžení
- F, Z, S, Š, H, CH, J, L, R, Ř
- podle místa artikulace:
l retné m dilabiály – tvoří pouze rty (B, P, M)
m labiodentální – tvoří rty a zuby (V, F)
l zubodásňové (almiodentální) – D, T, N, Z, S, Š, Ž, L, R, Ř
l předopatrové – Ď, Ť, Ň, J
l zadopatrové – G, K, CH
l hrtanové - h
ASIMILACE ZNĚLOSTI
- 2 samohlásky rozdílné znělosti vyslovíme buď obě znělé (progresivní) nebo neznělé (regresivní) – rovnocenné. obě spisovné
l regresivní – shoda [schoda] -> Čechy
l progresivní - shoda [zhoda] -> Morava
- převažuje regresivní (sbírka – zbírka, zpěv – spěv)
- týká se pouze párových souhlásek (sjednat x zjednat, zleva x sleva, smyje x zmije)
- v, f: podléhá změně regresivní, ale nevyvolává ji (lávka – láfka x svolat – zvolat)
ASIMILACE ARTIKULAČNÍHO TVARU
- různý vznik hlásek -> jedna může ovlivnit druhou -> banka, tango (K, G = zadopatrové -> n se vyslovuje ŋ = zadopatrové n)
- m + v, f, b (tramvaj, nymfa)
- n + b (klenba – svádí k výslovnosti „klemba“ – nesprávné, přípustné pouze u bonbón – „bombón“)
- d, t, n + ď, ť, ň (vodník, pětník, kotník -> regresivní spodoba
7.
14. listopadu 2005
- t, d + s (světský) – běžně i spisovně lze vyslovovat „svěcký“
- t, d + š (kratší) – lze vysl. „kračí“
- č + c (babičce), t + c (otci), z + š (rozšířit), z + č (hezčí)
- zdvojení: měkký, měkkost, denní – „měkost, dení“
- kde je zřetelný předěl, lze ho naznačit (babiččin, rozzlobit se)
- nutné rozlišovat – vyslovit: raci x racci, podaný x poddaný
- zjednodušit lze: džbán, ctnost, srdce, jsem, jsi před příčestí (přišla sem)
- nelze: jdu, půjčit, jméno, švestka, hřebík, který,…
- literatura: J. Hůrková – Česká výslovnostní norma (Scientia,Praha 1995)
Z. Palková – Fonetika a fonologie ČJ (Karolinum, Praha 1994)
- vztahuje se i na přejatá slova:
- slova s „x“ – a) „ks“
b) „kz“ – předpona „ex“ před samohláskami a před „h“
(existence, exhumace)
- slova s „g“: výslovnost typu „demogracie“ = nesprávná
výjimka – lze vyslovit „plagát, ingoust“
- přejatá vlastní: snaha vyslovovat jako v původním jazyce - nesprávná (bez nosovek, obouretné v)
- zeměpisné názvy: vžité výslovnosti (Goteborg, Borg – mělo by se vyslovovat „jeteborj, borj“ -> na konci se „g“ nechává (kvůli lepšímu skloňování)
- nově proslavení lidé, místa -> příručka
PŘÍZVUK
- v češtině na 1. slabice, u víceslabičných slov další na lichých nebo sudých
- jednoslabičná předložka přebírá přízvuk (ve dvoře) – hlídat při čtení textu
- výjimka = zdůraznění dalšího slova
je-li po předložce delší slovo (zeměkoule)
- bezpřízvučná slova: příklonky (enklitika) – přiklánějí se ke slovům předchozím
-> krátké tvary zájmen (já, my, mě, ty), a slova být (jsem, jsi)
- předklonky (proklitika) – stojí před přízvučným slovem (že, aby, pan soused - „pan“ = méně významné slovo)
- pauzy: v psaném projevu signalizována čárkou (druhá závažná otázka x druhá, závažná otázka)
- tempo: brát ohled na posluchače, přizpůsobit žánru (vyprávění – rychlejší, úvahy, odborné texty -> pomalejší)
- intonace (melodie) – pomáhá k rozpoznání jednotlivých vět
- oznamovací -> na konci klesnout hlasem
- souvětí -> klesnout trochu, na konci souvětí víc
- otázky: zjišťovací (ano/ne) -> stoupající int. x doplňovací -> klesající
MORFOLOGIE (tvarosloví)
- sémantická (funkční) a formální
Sémantická
= funkce jednotlivých slov a jejich tvarů
(lexikální, mluvnický, gramatický význam -> dělení do slovních druhů
1) PODSTATNÁ JMÉNA
ROD
- maskulinum, femininum, neutrum
- neodpovídá vždy rodu biologickému (souhlasí u lidí a zvířat )
- většinou jen slova rodu mužského -> ženské protějšky se tvoří přechylováním (učitel – učitelka, medvěd – medvědice; u zvířat indiferentní – vosa, lachtan)
- lidé: u konkrétních žen by se měla používat přechýlená podoba (notářka, doktorka, inženýrka) – i u vojenských hodností (žádná major Hoolihanová)
- přechylování: závazné pro doklady (OP, pas) – zabezpečeno zákonem
- každá občanka české národnosti musí mít jméno přechýlené, až na vyjímky -> lze oblafnout – cítím se být jinou národností (babička Němka)
- končí-li jméno na souhlásku -> musí se přechýlit (Kohout)
- cizinky: musí se přechylovat VŽDY – problémy s platností dokumentů v zahraničí (oddací listy, úmrtní)
- u odborných a publicistických textů -> nemusí se přechylovat, ale převládá (tradice, 100% určení pohlaví, lze lépe skloňovat) -> rozhodnutí redakce
- věci, vlastnosti, děje: zakončení na –a -> rod ž., -o -> r.stř., souhláska -> r.m.
- kolísání: hřídel, sršeň, káně (zoologicky obě TA), rukojmí (r.stř. i r.m.)
- obourodá lišící se v 1. p. (brambor x brambora – botanicky brambor; řádek x řádka, oplatek x oplatka, fazol (bot.) x fazole,…
- rovnocenné: řádek x řádka, rozlišení – pásek (magnetofonový) x páska (smuteční), prostor (neohraničený) x prostora (vnitřní, ohraničená)
8.
21.listopadu 2005
ČÍSLO
- singulár a plurál
+ zbytky duálu: části těla, které jsou párové (oči,uši, ruce, nohy, kolena, ramena)
a číslovky dvě a obě
- abstrakta -> obvykle v sg., ale objevují se i v plurálu (nové energie, staré lásky)
PÁD
- každý má svůj význam (genitiv -> vlastnost)
- nominativ jmenovací: ve spojení s obecným jménem (v díle Babička – dílo se skloňuje, Babička ne) -> nevím-li jak se skloňuje nějaká např. cizí jméno, opíšu ho (ve městě Jang Čang Ťang)
- jednoslovná jména -> skloňují se obě (ve městě Praze)
- viceslovná -> druhé se neskloňuje (ve městě České Budějovice)
- dativ sdílnosti (To ti byla krása!): předpokládám-li zájem obecenstva
- často u sportovních reportáží – neužívat moc, ještě tak u např. české repre
- vokativ: lze „pane Novák“ (běžná mluva) i „pane Nováku“ (ofic. projevy)
Morfologie formální
=> skloňování
- snaha o vyrovnávání tvarů (u PJ pronikání dosud nespisovných koncovek, aby se sjednotily kořenové souhlásky)
l hrad / les: pův. byla koncovka –a (lesa), časem vytlačována -> dnes v menšině (les, sklep, čtvrtek, večer, zákon, oběd; kolísá sýr, bochník, budík, trojúhelník)
m 6.p. JČ – běžnější koncovka –u (hlavně nová slova - na internátu)
- obě -> rovnocenné (slova končící na –pis – v dějepisu i dějepise)
- končící na –d, -t, -n ->obě (v, na hradě x o hradu)
- předložka „na“ vytlačuje „v“ (chodit na gymnázium, bydlet na kolejích; často nespisovné – na dílně, na hotelu, na vládě)
- problém s místními jmény: na Smíchově x v Braníku, na Šumavě x v Krkonoších, v Čechách x na Moravě -> role tradice)
m 6.p. MČ – koncovka –ech (na hradech)
- slova končící na k, g, h -> měla by končit na –ích (jazycích, kožiších, blatouších -> podoba končící na –ách je dosud nespisovná)
- v hotelech/hotelích, sklepech/sklepích – běžnější –ech
l pán: 1.p.č.mn. – páni i pánové -> -ové charakteristické pro některá maskulina (jednoslabičná jména národů – Švédové, Irové, Britové, Norové; -ogové, -omové – ekonomové, ekologové, chirurgové)
- dvojí: svědek, snílek, racek; akademik, technik, kritik
- -é: jména končící na –an (Brňan, Moravan, Angličan, venkovan, křesťan, svatebčan – podoba svatebčani je hovorová)
x jména končící na –man -> spisovná = koncovka –i (narkomani), i skokani
- dvojí: diplomat, favorit, demokrat (demokraté i demokrati)
- 6.p.č.mn. -> končící na H, CH, K -> konc. –ích (černoších, hudebnících)
l muž: 3. a 6.p.JČ -> lze –i i –ovi, -i běžnejší (jít k lékaři, o učiteli)
- 5.p. – jména končící na –ec (poslanec, chlapec -> poslanče, chlapče)
l soudce: 5.p. shodný s 1.p. (pane soudce)
9.
29.listopadu 2005SKLOŇOVANÍ PŘEJATÝCH SLOV
- ČJ = lexivní jazyk -> snaha o skloňování
- hlavním kritériem pro tvoření tvarů, přiřazování k deklinačním tvarům = výslovnost (Scrabble, software,… [skrebl]- x ..e = nesklonné)
- u přejatých slov se vchází z přirozeného rodu (monarcha, despota, lady, gigolo, gejša)
- končí-li na tvrdou souhlásku -> rod muž. neživot.
JMÉNA VĚCÍ
- končí-li na tvrdou souhlásku -> vzor HRAD (boom, chat, bike,…)
- končí-li na obojetnou souhl. -> rod muž. neživot., HRAD (vyjímka – KOST: syntax)
- končí na souhlásku měkkou -> rod muž. neživot. (STROJ) nebo rod žen. (PÍSEŇ) -> sprej, hokej, squash, … tramvaj, ranvej,…
- někde rod kolísá (image, esej, buš,…)
- končí na –a: rod ženský (textura, rýma, rampa, samba,…)
- končí na –o: rod střední (MĚSTO -> judo, video, rodeo, euro,…)
- končí na –e: rod ženský (RůŽE – operace, recese, všechny –ice – tradice, expedice – 2.p.mn.č. expedic i expedicí) nebo rod střední -> nesklonné (finále, parte, skóre – pouze v 7.p. lze koncovka –m :skórem, finálem, penálem)
- končí n –i/y: rod střední, nesklonné, v 7.p. lze –m (alibi, taxi, dementi, derby, ragby)
- končí na –u, dlouhou samohlásku: rod stř., nesklonná (tabu, interview, angažmá, apartmá, filé, dražé, kupé, froté, tabló [x tablo – MĚSTO], ragú)
- slova, která by podle zakončení měla patřit k jinému dekl. typu – vliv čes.synonyma nebo toho, co slovo označuje (emu, kakadu, zebu, panama = klobouk -> r.m.,
para = ořech -> r.m., whisky, brandy = pálenka -> r.ž., lobby = nátlaková skupina -> r.ž.
party = asi zábava -> r.ž.)
- kolísání: rallye (ta/to), show (ta/to), tsunami (to/ta-vlna), aloe (r.s./r.ž. –aloe vera -> r.ž.)
- jména končící na –us: v 2.p. se –us ruší (brontosaurus-brontosaura, herkules-herkula)
- koncovka –ius (génius): 2.p. géniů, 3.p. géniům, 4.p. génie, 6.géniích, 7.génii (vl.jména – lze udělat výjimku –Sirius v HP)
NEŽIVOTNÁ SUBST.
- -us: rytmus, organismus, hymnus, cyklus, diabetes… - odsunutí konc. –us (rytmu)
x cirkus, kaktus, korpus, turnus - -us se neodsunuje
x glóbus (Zlatý g.- Zlaté glóby x glóbusy)
- -os: patos,… - os se neodsouvá
- virus, vir – bez viru – nepřímé tvary -> vznik 1.p. vir, tetan
- -is: bronchitis, laryngitis – r.ž., mn. č. bronchitidy -> nepřímé tvary => bronchitida
- -a: drama - přidává se –t (dramatu, schématu, tématu, zeugma [vyšinutí z vět.vazby]
- kolísání: r.s. (drama, schéma) a r.ž. (panorama, plazma
- -um: album, vízum, maskulinum, narkotikum – r.s.– odsouvá se koncové –um (alba, víza, narkotikum – 6.p.mn.č. narkotikách)
datum = r.s. (jedno jestli jde o data narození nebo počítačová data)
- koncovce –um předchází samohláska: gymnázium, lyceum, vakuum: 1. a 4.p. podle vzoru MĚSTO, další podle MOŘE: gymnázia, gymnázií, gymnáziím, gymnázia, gymnáziích, gymnázii)
- -on: distichon, epiteton, symposion = sympozium -> stejné skloňování, koncové –on se odsouvá
- emu, kakadu, zebu: nesklonná nebo sklonná – vzor PÁN (emua, kakadua) – bežně neskl.
- kivi, pony, grizzly, kuli (náj. nosič v JV Asii) – r.m.živ.
zájmenné skloňování = pomocí koncovky –ho: kuliho, kulimu, kulim, lze i v mn.č. kulich/ podle vz.MUŽ – kuliů, kuliích)
- jména r.ž. s měkkou sam. před –a: piraňa, gejša – pravidelné skl. podle ZENA -> mn.č. pirani, piraň, piraňách, piraňami
- před –a je j: sója (podvzor) – bez sóje i sóji,… pl. podle RÚŽE
- -ea: idea (orchidea, odyssea) -> 2.p.idei/ideje, 3.p. ideji, 4.p. ideu, 6.p. ideji, 7.p. s ideou
§ 1.p.mn. ideje/idei, 2.p. idejí, 3.p. ideám/idejím, 6.p. ideách/idejích, 7.p. ideami/idejemi
- jména, která mají před –o samohlásku: duo, rádio, rodeo,... - moře
10.
5. prosince 2005
TVAROSLOVÍ JMEN VLASTNÍCH- rozhodující je vyslovovaná podoba (Neděle, Rilke, Locke, Lesage, Poe)
- výjimka – jména francouzská -> vychází se obvykle z psané podoby
l pán
– jména zakončená ve vyslovované podobě na tvrdou souhlásku
- Michal, Pavel, Zahradník; Walker, Schlagel,…)
m jména končící na –r: (Wolker, Winter) -> je-li před „r“ kladné „e“ a nositelem je Čech, lze v nepřímých pádech to „e“ vynechat (Wolkera, Wolkra)
x u cizinců se „e“ nevypouští
- počeštěná podoba (Vintr) -> nic se nevypouští (Vintra)
- 5.pád: Petr Doktor -> Petře Doktore
- jména jako Winter,… (etymologicky neprůhledná jména – Zumr, Zubr) -> možný i tvar pane Wintere, Zumre, Zubre… Petere (aby se neměnila kořenová souhláska)
- přechýlené podoby: pí. Wolkerová / Wolkrová… - rodinná tradice (jméno podle tchýně)
m jména na –el: (Chmel, Havel) -> nechat „e“ nebo vypustit -> u cizince (Schlegel) se nechává, u Čecha lze nechat nebo vypustit, stejně ženy
- vyloženě česká jména (Zavřel, Havel) – různé, aby to šlo vyslovit (Zavřla)
m jména s –ek (Hájek, Pištěk) -> „e“ se vynechává, kde nebrání výslovnosti
m slovenská jména: Karol, Pavol, Peter – doporučení odlišit Pavla a Pavola -> nechat „o“ (české x slovenské jméno)
m jména angl. původu: Locke, Hume, Updike – končí na němé e -> nevyslovuje se, jména se řadí ke vzoru pán => koncové „e“ se vypouští, nemá-li vliv na výslovnost předchozích hlásek (Locke, Locka, Lockovi,…)
- má-li vliv na výslovnost, mělo by se zachovat (Updike, Updikea, Updikeovi)
- obecné pravidlo: u známých jmen lze „e“ vypustit, u nenámých nechat (lze např. Huma, Verna,…)
- ženská přijímení: pí. Locková, Updikeová (v matrice lze nepřechýleně Updike)
m jména končící na –c, vyslovující se jako –k (Balzac): lze měnit „c“ v „k“ anebo „c“ nechat (dřív změna na „k“, dnes opačně – aby se u méně známých jmen mohl odvodit 1.pád)
l muž – jména zakončená na měkkou souhlásku (ve výslovnosti)
- Ondřej, Bořivoj; Tadeusz (pol.), Balazs, Nietzsch,…
m jména, končící na –ec a –eš (Jakubec) -> „e“ se vypouští (bez Jakubce) Kadlec – bez Kaldce i Kadlece; Švec – lze Švece i Ševce
- 5.pád -> Jakubče! – mění se kořen.souhláska => lze i Jakubci!
- Tomeš, Lukeš -> „e“ se většinou nechává, ale někdy se vypouští (Aleš – Alše) – ustálená podoba
m jména končící na –s, -z, kde nelze určit, zda je podle vz. muž nebo pán: (Boris, Felix, Alois – dříve Borisa, Felixa – dnes spíš Borise, Felixe – lze oboje)
- tvrdé skloňování se nechává jen u vyjímek (Mánes – bez Mánesa)
m maďarská jména: Nagy [naď], Arany [araň], Kiraly [kiraj] -> vyslovuje se souhláska => skloňování podle vzoru muž
m jména cizího původu s němým e (Maurice, Lesage) -> má-li „e“ vliv na výslovnost, zanechá se
- 2.pád = 1.p. (pana Maurice, Lesage), 3.p. Mauriceovi, Lesageovi,…
- Maurice = příjmení /křestní jméno -> 5.p. Mauricei / Maurici
- Smith – dovjí výslovnost (Smit / Smis) -> Smithe i Smithi
- dvojí přechylování (Kadlecová/Kadlcová), nemá-li vliv na výslovnost
l předseda: jména končící na samohlásku
- Ilja, Fráňa -> vyjímka: koncovka „ovi“ se dá ke křestnímu jm. i příjmení (Fráňovi Šrámkovi) – běžně se dává delší konc. k příjmení (Janu Novákovi)
- Moravia -> Moravii, Vašica -> Vašici
- jména zakončená na –á (Kivimáa) -> Kivimáy
m jména končící ve výslovnosti na –o: Ivo, Sádlo, Šídlo; Boccacio, Laczo, Pallo… -> pravidelné skl. podle vzoru PÁN (skl. koncovka –ovi – Ivovi Procházkovi),
- je-li samostatně, musí se skloňovat (šel jsem s Ivem, ale s Ivo Procházkou)
- Oto / Ota: Ota -> předseda, Oto -> lze skl. stejně jako Ota
- jména končící na ó: podle vzoru PÁN: Szabó (Szabóa)
- ženská příjmení: Szabóová / nepřechýlená podoba Szabó
m jména končící ve výslovnosti na –e:
§ český původ: Srdce, Poledne, Neděle -> podle vz. SOUDCE
- Dítě, Kníže,… -> lze skl. podle vz. SOUDCE (bez pana Dítě, panu Díťovi) nebo panu Dítětovi, Poupětovi,…)
- přechýlení: rodinná tradice (nejvíc Dítětová, Knížetová, Poupětová)
§ počeštěná jména: Niederle, Trauške –> bez Niederla, Trauška nebo zájmenné skl.-> bez Niederleho, Trauškeho (dnes převažuje)
- před „e“ je měkká souhláska (Nietzsche) – postaru dle vz. SOUDCE, nebo zájmenné skl. -> obvyklejší (Nietzschemu)
- přechylování: lze vynechat i ponechat (Niederlová/Niederleová, Nietzscheová / Nietzschová)
- Pelé -> Pelého/Peléa (zájmenné skl. – převažuje - nebo podle vz. PÁN)
m jména končící na –i/y: Verdi, Bondy -> zájmenné skl. (Verdimu, Bondymu)
- maď. jméno Jokai [jokaji]
- koncovka ey, ay -> nutnost znát výslovnost (May -> Maye x Disney -> Disneyho)
- Bezstarosti, Darmopíši -> nechat nesklonné nebo dle rodinné tradice (Bezstarostovi, Darmopíšovi -> přír. M Knapové: Současná příjm. v češtině)
m jména končící na –í: Zelí, Konopí -> zájmenné skl. (Konopího), ale lze i skl.
- cizí (Gándhí, Kaddáfí, Chomejní) -> zájmenné skl.
m jména ve formě příd. jm. (Veselý, Šťastný,…) – měkké (jarní) / tvrdé (mladý) -> Krejčí – pí. Krejčová / Krejčí
- etymologicky neprůhledná jména (Kusý,…) -> konc.
m končící na –ých (Šerých, Tichých) – nesklonné nebo Šerýcha, Tichýcha
m nesklonná: jména zakončená na –ů (Jakubů, Martinů) – ale lze skloňovat pravidelně podle vz. PÁN (Martinů, Martina,…) Jakubů ->Jakubova
- franc. jména (Dumas – vysl. Dyma -> bez Dymy = velká změna => vychází se z psané podoby – bez Dymase) Monet, Jacques, Jules – konc. se dává až za koncové s (bez Julesa)
- Marais -> Maraise, DeFunese,…
Žádné komentáře:
Okomentovat